Watchesfanovo bloudění

    Zámek Lobkovice

    Původní dřevěnou tvrz, nacházející se v jihovýchodní části Lobkovic na břeku řeky Labe, nechal přestavět Mikuláš Chudý z Újezda a Lobkovic na rozsáhlejší gotický věžovitý objekt, jehož jádrem se stala třípatrová hranolová věž z lomového kamene.


    V roce 1450 byla tvrz dobyta Jiřím z Poděbrad a za Sekerků ze Sedčic nejpozději na počátku 17. století byl objekt znovu přestavěn, tentokrát na renesanční zámek (první zmínka z roku 1610). Obranný příkop na západní straně byl překlenut zděným kamenným mostem, který nahradil původní zvedací most.


    V roce 1679 nechal kníže Ferdinand August Lobkowicz k věži, která jediná přežila drancování a plenění třicetileté války v neporušeném stavu, přistavět zámek v barokním stylu. Podoba zámku, kterou nabyl pod vedením vlašského stavitele Antonia di Porty, přetrvala dodnes. Mezi lety 1852 a 1860 pobýval na zámku František Palacký a vytvořil zde stěžejní část svého díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Poslední stavební práce byly provedeny Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze koncem 80. let minulého století (nové zastřešení, zahájena úprava na depozitář knihoven a studijní středisko). Dnešním majitelem zámku je Alexandre Lobkowicz.

    Time is Life. Je to dar i prokletí. Instagram daemonultimate1

    Na to, aký významný bol rod Lobkovitzov by ten zámok mohol vyzerať kapku lepšie... ;)

    Tak venku prokukuje sluníčko, ale má pršet. To bych bral, protože dnešní akce proběhne v uzavřeném areálu a v okolí by se nikdo nemotal. Doufám, že nepadneme jako kořist fotopastím, kterých je všude víc a víc. A kam pojedeme? To až ve vlastním vlákně. Zatím malá historická prezentace místa v době, kdy bylo na výsluní popularity.

    Time is Life. Je to dar i prokletí. Instagram daemonultimate1

    Na tamojšom štadióniku kedysi lámal rekordy sám veľký Zátopek... ;)

    Dnes vás pozvu na místo v Brandýse nad Labem. Začnu malým seznámením a fotkami exteriérů. Hodně jsme se při jeho návštěvě bavili a došlo i na blbovinky, při kterých se cítím o 33 let mladší, tedy jako v časech, když mi bylo dvacet.

    Ale dost řečí, pojďme na věc.

    Lesopark Houštka ve Staré Boleslavi býval známou lázeňskou destinací. Ideální houštecké klima využíval k tréninkům atlet Emil Zátopek. Zavítali sem ovšem i diktátoři Kim Ir Sen a Fidel Castro.

    Doba slávy Lázní Houštka však již pominula. Dvě velké budovy, které původně sloužily lázeňství, jsou dnes prázdné a už se v nich nikdo neléčí. Naopak, svým stavem by spíš mohly někoho zranit. Platí to hlavně o budově Slunečních lázní, která vznikla v roce 1917 dle návrhu Jana Kotěry.

    Architektonicky pozoruhodný dům s dvěma velkými skleněnými kopulemi se rozpadá. Podle starosty města Vlastimila Picka za to mohli zloději kovů, kteří se dovnitř nedávno vlámali. A nebyli první. Co šlo, bylo z budovy už před lety odneseno či rozbito. V sále, kde se ještě v 90. letech tančilo, se povalují vytrhané parkety, opadaná omítka a pár zbylých stolů.

    Okolní lesopark, který za lázeňských časů býval udržován a od první republiky se postupně měnil ve sportovně rekreační areál, zarostl a přiblížil se své původní podobě, jež mu i dala jméno Houštka, podle divokých houštin.

    Objevení lázeňského pramene

    Do počátku 19. století pokrývaly Houštku močály, poté se vrchní správa komorního brandýského statku rozhodla začít oblast odvodňovat a vysoušet. Dubový les a jeho houštiny byly zčásti vykáceny. Při zdolávání jednoho dubu objevil nadlesní Josef Neumann pramen železité vody. Několik let zkoušel její blahodárné účinky. Pověst o léčivých schopnostech se záhy rozšířila. Pramen dostal jméno „Matky Boží Pomocné“, ujalo se i lidovější „Václavka“.

    Zalíbení v Houštce nalezl císař František I. Rakouský. V době, kdy meškal na brandýském zámku, vyjížděl do lesa lovit zvěř. Nadlesní Neumann se proto snažil Houštku zvelebit a dodat jí ráz parku. Okolo roku 1820 vyrostla při prameni Václavka první nevelká lázeňská budova. Novou úpravu si František I. i jeho choť Karolína velmi pochvalovali a pověst lázní se roznesla po Čechách.

    Kolem roku 1842, s odchodem jejich zakladatele a ochránce Josefa Neumanna, lázně poněkud upadly a několikrát změnily majitele. Na výsluní se ale vrátily.

    V druhé polovině 19. století byla ke skromné lázeňské budově přistavěna hostinská místnost a dřevěná taneční síň. Koncem 60. let 19. století získal lázně arcikníže Karel Salvátor Rakousko-Toskánský, který se je rozhodl zvelebit a povznést. V roce 1867 přestavěl lázně i s hostincem v nádherný dvoupatrový lázeňský dům, o mnoho později pojmenovaný Kim Ir Sen.

    Po několika letech provozu ale zájem hostů o lázně upadl a tak je Karel Salvátor v roce 1892 prodal, načež se v nich opět vystřídalo vícero majitelů.

    Dílo slavného architekta Kotěry

    Nový životodárný impulz získaly lázně v roce 1917, kdy je koupil Ervín Mandelík, který v nich provedl mnohé změny, jež jsou patrné dodnes. U lázní vzniklo velké hřiště na pozemku, který Mandelík věnoval staroboleslavským fotbalistům, na jižním kraji lesa byly vystavěny prostorné květinové skleníky a hlavně, mezi lety 1917 až 1919 vznikla naproti lázeňskému domu novostavba – takzvané Sluneční lázně. Vystavět je Mandelík nechal dle návrhu jednoho z nejvýznamnějších českých architektů Jana Kotěry.

    Sluneční lázně sloužily společenskému životu i lázeňským procedurám. Během první republiky byl lesopark doplněn o tenisové kurty a fotbalový a lehkoatletický stadion a také bylo možné využít kolbiště v nedalekém Hluchově. Z lázní Houštka se tak postupně stával sportovně-rekreační areál.

    Po únoru 1948 byl lázeňský areál znárodněn a jeho provoz převzal národní podnik Československé hotely. Domy opakovaně zabydlili studenti - třeba účastníci dělnické přípravky ke studiu na vysokých školách.

    V roce 1953 navštívil místní domov mládeže korejský vůdce Kim Ir Sen. Přijel se podívat na korejské děti, kterým Československo poskytlo azyl v letech korejské války. Na jeho počest byl lázeňský dům přejmenován na Kim Ir Sen a pod tímto názvem ho místní znají dodnes. Ostatně, nápis je na průčelí budovy stále patrný. V 70. letech malé Korejce vystřídali studenti z afrických zemí a následně objekt převzala Univerzita Karlova, která v něm zřídila kolej, zejména pro studenty pedagogické fakulty, kteří zde pobývali až do přelomu tisíciletí.

    „Když jsem na kolej poprvé přišla, mísily se ve mně dva pocity - byla jsem ráda, že mě komunisti na druhý pokus pustili na nějakou vysokou školu, ale zároveň mě děsilo, že studuji na Univerzitě Karlově v Praze a přitom mám bydlet v takových Kotěhůlkách,“ vzpomíná tehdejší studentka pedagogiky Lenka Brdková.

    Nakonec to ale podle ní nebylo špatné. „V lesích za Starou Boleslaví jsem bydlela mezi lety 1988 až 1990. Na koleji jsme se všichni znali a spiklenecká komunita vyobcovanců z Prahy byla celkem fajn. Přesto jsme byli rádi, když jsme si po revoluci vymohli přesun na pražské koleje,“ dodává.

    Dnes je kolej Kim Ir Sen opuštěná, ještě hůř ovšem dopadly Sluneční lázně. I ty dlouho patřily Univerzitě Karlově, sloužily jako menza pro studenty a byly v nich i služební byty. Několik let se zde konaly taneční zábavy a plesy. Nyní je objekt v havarijním stavu. Má rozbitá okna, vytrhané radiátory i s rozvody, díry v podlaze i ve stropě a z balkonů a teras rostou stromy.

    Skleněná střecha už zcela chybí, krom dvou kopulí, které nechalo město překrýt igelitovými plachtami. Je to skutečně neutěšený pohled na pozdní tvorbu architekta Kotěry, který stojí za takovými stavbami, jako je Právnická fakulta v Praze nebo Městské muzeum v Hradci Králové. (idnes.cz)

    Time is Life. Je to dar i prokletí. Instagram daemonultimate1