Watchesfanovo bloudění

Škoda Si a chronometru. Ty černý by šly. Ale gmt a já je asi jako malíř a traktor. No uvidíme s čim se vytasej. Myslim hlavně cenu. Jdu z práce. Od tří od rana. Jidlo nula. Jen honička. A teď se mi potí brejle nad rouškou. A takovej klid byl. Před bouří.

Mido Commander Gradient

Ocelové pouzdro ve čtyřech variantách má průměr 40mm a výšku 10,84mm. Hodnota Wr činí 50m. Dýnko hodinek má průhled na strojek. Transparentní číselník s kouřovým efektem kryje safírové sklíčko. Hodinky jsou osazeny osmdesátkovým strojkem, v základu Eta C07.611

Co se velikosti týká, pro mne super. 40mm bez lunety má dobrou velikost číselníku a zároveň nepřerostlé pouzdro, což potvrzuje i jeho slušná výška. Když průhledný číselník, určitě i dýnko. Proč nepíšou, jaké sklo v dýnku používají? Nekompletní popisy nemám rád, zvláště když info čerpám z origo stránek. Ten kouřový efekt bych chtěl vidět v reálu. No to si teď asi pěkně počkám. Jako vždy lituju strojku. Chtít je, určitě si priplatím za křemík a certifikaci, která je pro mne zárukou ladění strojku. Pro někoho je to jen kus papíru. To je pro mne nepochopitelné tvrzení, ale proč ne.

Time is Life. Je to dar i prokletí.

Okoř

Z původního hradu dnes vidíme hlavně pozůstatek jedné z největších hradních věží u nás. Byla pětipatrová, její půdorys je 15 krát 9 metrů. Dále zbytky kaple a obvodové zdivo refektáře. Z dolního hradu se zachovalo částečně opevnění, bašta a část první brány.

Podle legendárního báchorkáře Václava Hájka z Libočan hrad vznikl za doby Přemysla Oráče. Tedy někdy kdysi. Přemysl měl darovat svému družiníkovi Oresovi pozemek, ten založil ves a vystavěl hrádek. Tolik legenda.

Gotický hrad tu stál ve 13. století, ale o jeho rozsahu se nic neví, ani komu patřil. První písemné záznamy pocházejí až z doby, když bohatý pražský měšťan František Rokycanský dal okázale najevo hodnotu majetku a nechal hrad na místě původního z gruntu přestavět. Sídlo oblíbence císaře Karla IV. nemělo ve své době konkurenci.

Datum stavby je před rokem 1359, postavena byla i kaple, dříve výsada královských sídel a církevním hodnostářům.

Pražští husité to měli na Okoř kousek, roku 1421 hrad dobyli.

Když objekt získali pánové z Donína, začali vylepšovat obranyschopnost, opevnění dostalo dělostřelecké bašty. Aby znemožnili nepříteli útok, nechali majitelé zbudovat rybník, který po vypuštění zatopil terén a ztěžoval pohyb.

Rozsáhlá ruina posloužila jako stavební materiál

Na okoři sídlil také později defenestrovaný horlivý katolík Bořita z Martinic, ten už ale chtěl pohodlí, hrad se změnil na renesanční zámek. Po třicetileté válce sídlo chátralo, až ho zakoupilo Tovaryšstvo Ježíšovo – jezuité. Ti opravili a znovuzprovoznili kapli. Když řád za vlády Josefa II. zrušili, došlo opět na chátrání a devastaci. Z kamenů stojí pěkná řada okořských obydlí.

Ruina je zakonzervována a opečovávaná.

Turistické trasy odtud vedou směrem do Prahy, popřípadě do Roztok. Na druhou stranu je velmi hezká procházka do Zákolan.

V Okoři bydlel hudebník Petr Hapka.

To bude seriál nemám tolik času udělat to najednou

hannes wrote:

Máš ..:super:

To už jsem dělal, když jsem tvořil články o hodinkách třeba i pro Dušáka. Jinak děkuju, snažím se. Ale talent mám na řízení. V tom jsem fakt dobrej.

O krásné Julianě

Rytíř Sukorád, který sídlil před věky na Okoři, měl přesličnou dceru Julianu. Mnoho rytířů přicházelo tehdy na Okoř, aby tu v turnajích sklidili slávu a dobyli si obdivu i srdce krásné dcery hradního pána. Marně však žádali o její ruku a nadarmo se pokoušeli získati si její náklonnost. „Zle, Juliano, činíš,“ domlouval otec dceři, „že své nápadníky odmítáš. Půjdou se jinam poohlédnouti po nevěstě, a až oprchá půvab, který zdobí tvoje mladá léta, budeš trpce želeti, žes pošlapala svoje štěstí.“

Po takové řeči otcově Juliana velmi zesmutněla, avšak setrvala dále ve svém odporu a stranila se hlučných hradních zábav.

Nelibovala si v rytířských hrách, nerada se strojila v bohatý, přepychový šat, zato si však ráda vyjela koňmo z hradu do údolí Zákolanského potoka, pod malebné, zalesněné stráně. Tam v hustých olšinách opodál hradu vesele klapal neveliký, avšak úhledný mlýnec. Před mlýnem stával a na příjezd krásné Juliany čekával mladý mlynář, junák jako jedle vzrostlý, černých vlasů, zraků sokolích.

Líbil se dceři rytířově a ona jemu neméně. Žel, že mu chyběl hrad i erb, bez nichž se nemohl odvážiti požádati rytíře o jeho dceru. Leč mladí lidé nepřipouštěli si zatím starosti o svoji budoucnost a spokojili se tím, že mohou spolu prožíti několik šťastných chvilek.

Rytíř Sukorád, nevěda si rady s dcerou odříkající se vdavek, dal zavolati na hrad babu Filomenu, hadačku, která se vyznala v kouzlech, aby poradila, jak vzbuditi v srdci dívčině lásku. Hadačka natrhala laskavce, dala dívce píti odvar z čarovných bylin a zašila jí tajně v roucho žabí kost – avšak její čáry a kouzla nijak nepomohly.

Zkušené oko stařenino brzy uhádlo, že příčina jejího odporu vězí jinde. Sledovala potají Julianu na jejích vyjížďkách a jednoho dne vešla s tvářemi, v nichž se zračila zchytralost a škodolibost, do komnaty okořského pána. „Netrestejte, pane milostivý, starou bábu za to, že vám musí oznámiti neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, nemám moci odvrátiti vaši těžkou starost, neboť panna Juliana již dávno své srdce zadala.“

Rytíř, překvapen tou zprávou, pokročil proti hadačce a upřel dychtivě zrak v její snědé, vrásčité tváře. „A kdo jest jejím vyvoleným?“ zeptal se vzrušeným hlasem. „Člověk prostého rodu, Vnislav, syn mlynáře Koldy,“ odpovídala hadačka, ustupujíc opatrně ke dveřím.

Rytíř zbrunátněl v obličeji, oči mu vzplály divokým hněvem. A jak mu mocná pravice sjela bezděky na jílec těžkého meče, padla polekaná babice strachy před ním na kolena a počala ho prositi, aby byl milosrdný a neutrácel v hněvu život mladých, pošetilých lidí.

Vnislav měl štěstí, že byl člověkem svobodným, jehož nemohl okořský rytíř potrestati, nemaje nad ním žádného práva. Zato všechen hněv otce, uraženého v pochybné rytířské pýše, postihl nebohou Julianu. Nelítostný otec dal ji vsaditi do vězení, z něhož se ani na krok nesměla hnouti, dokud by se mlynářova syna neodřekla.

Juliana, pobledlá žalem, s očima od pláče opuchlýma, trávila nyní strastiplné, nekonečné hodiny v chladném vězení, z jehož okna, obráceného k západu, nebylo viděti do údolí, kde zarmoucený jinoch marně očekával její příjezd. Hradní zeď vyrůstala zde ze strmé, nepřístupné skály, a právě proto upraveno bylo tady vězení, z něhož nebylo možno uprchnouti. Nešťastná dívka chtěla v zoufalství svůj život ukončiti a vrhnouti se do závratné hloubky, avšak v tomto činu jí zabránila pevná mříž v okně.

Vnislavovi nezůstalo tajno, co se stalo s jeho milenkou. Hluboce dojat jejím osudem, přemýšlel, kudy chodil, jak by ji vysvobodil z vězení. V mysli se mu vynořil smělý, odvážný plán, rostl a mohutněl, až konečně dospěl v pevné rozhodnutí, neotáleti déle a provésti ihned smělý čin. Vypravil se za noci k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že nazítří, opět v tuto dobu přijde na hrad a z vězení ji vysvobodí. Jen aby přichystala provazec, po němž k sobě přitáhne pevný provaz a v okně jej upevní tak, aby se mohl po něm vyšplhati vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou oba dolů, stejným způsobem překročí i hradby. V okořském údolí dole pod vesnicí čekati bude již chlapec s dvěma dobrými, rychlými koni…

Jako duch připlížil se Vnislav příštího dne večer k hradu, a když mu Juliana dala znamení, že je vše připraveno, vyšplhal se hbitě na skálu. Dívka vytáhla provaz, upevnila jej a za chvíli již svalnaté ruce mladého mlynáře ohýbaly železné pruty v okně, jako by to byly vrbové proutky. Vnislav se protáhl otvorem, stanul tváří v tvář nebohé Julianě.

Chvějíce se úzkostí o nově se rodící štěstí, překonali milenci statečně i ostatní překážky, stojící jim v cestě. Šťastně dostihli okořského údolí, vsedli na koně, rozjeli se k jihu, aby si kdesi v dalekém, cizím kraji vyhledali nový domov.

Hrad jim zmizel za zády, úzkost je opustila. Ustali v klusu, brali se dále krokem. V háji nad Tuchoměřicemi se zastavili, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe na hebký mech, aby si oddychli a pověděli si navzájem o svých strastech.

Když se chystali jeti dále, ozval se na cestě dusot koňských kopyt. Jati zlou předtuchou, že jsou vyzrazeni, že je honí rytíř s čeledí, pospíšili k svým koním. Avšak dříve, nežli se octli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána – a nešťastná Juliana se skácela k zemi. A když se Vnislav sklonil, aby uložil umírající na lůžko z mechu, zasažen byl i on novým výstřelem ukrutného otce a klesl mrtev vedle milenky.

V těch místech byli oba pohřbeni a po čase byl tu postaven pomník, svítící svou bělí v zeleni lesa jako světlý přízrak. Kdo tudy šel, zastavil se zde a truchlil nad osudem nešťastných milenců.

Rytíř Sukorád, trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a dokonal tu život v lítosti nad svým skutkem.

http://www.hrady.cz

Na chvilku tu odbočím od Okoře.

AntiKorona bordel, ještě chybí dvě lahve dezinfekce a čtyři lahvičky dezinfekčního gelu.

O malebných zříceninách hradu Okoř se vypravuje nejedna pověst. Již po několik věků se zde mluví o pokladu ukrytém pod zříceninou. Tajná podzemní síň bývala pod hradem již v dobách jeho rozkvětu, ale poklad se v ní nachází až od dob, kdy zde sídlili jezuité. Zdejší bratři byli tuze bohatí a uschovali pod zemí veliké bohatství.

Však navraťme se o pár staletí nazpět, do doby chrabrých rytířů. Tenkrát žil na Okoři pán s dcerou. Dívka to byla velice sličná a již ženicha by měla hledat, avšak Mnislavova dcera se jen nápadníkům vysmívala a na vdavky neměla ani pomyšlení. Dokonce ani dívčí šaty nechtěla nosit, nejraději si oblékla loveckou kamizolu, dlouhé lesklé vlasy stočila pod klobouk a na koni tryskem uháněla krajem.

Jednoho dne přijel na Okoř rytíř se svou družinou a prosil pána o dívčinu ruku. Krásná panna však šlechtice odmítla a rychle odešla z komnaty. Rytíř byl z toho tak rozlítostněn, až se rozhodl, že se dívce pomstí.

Podplatil několik sloužících a Mnislavovu dceru chtěl potupit za temné noci v jejím pokoji ve vlastním loži. Služebnictvo se mělo postarat o stráž střežící hrad. A vskutku několik z nich náhle onemocnělo zvláštní chorobou a jen jediný muž zůstal na stráži.

Již se blížila půlnoc a strážnému se začínaly zavírat oči únavou. Celý den střežil hrad sám a sám. Udělal tenkrát to, co si dobrý strážce nesmí dovolit, sedl si a zakrátko usnul.

To byla rytířova chvíle, ještě s několika muži vtrhl do hradu a potichu došel až do dívčina pokoje. Jaké však bylo jeho překvapení, když mladou pannu na lůžku nenašel. Prohledával celý hrad až do úsvitu, ale marně. Po Mnislavově dceři jako by se země slehla.

Dívka byla opravdu ukryta celou noc v podzemí. Všichni sloužící nebyli tak proradní a nenechali se uplatit. O rytířově plánu své paní brzy pověděli a ta se stačila schovat v tajné podzemní chodbě, kterou nikdo nemohl najít.

GB Swiss vs China, Black vs white, 3Hands vs Chrono, Weekend vs Working Day

Dnes před devátou jsem jel na trhání zubů, Praha jak ji neznám.

Time is Life. Je to dar i prokletí

pepescom wrote:

to znie hororovo :vampire:

Bohužel jsem tetracyklinová generace. Dva zuby ven, ale už jich tam naštěstí moc nemám, takže tam budou Breitlingy s inhousem. Kdybych na to měl, dal bych si tam Daytony, ale nemám.